Můj operatér

Před nějakým časem jsem si dva týdny poležel v nemocnici. Většinu historek jsem publikoval už dřív, teď jsem narazil na ztracené zápisky, které jsem ještě nepřepsal. Předtím, než začnete číst, bych se ještě rád vyjádřil, že se mi po nemocnici i celém jejím personálu stýská. Všichni byli moc milí a trpěliví a nikdo mi nenadával, když jsem si zpíval.

 

„Pane, vy jste můj operatér?“ promluvím do ticha sálu, už připoutaný k lůžku, k cizímu muži oblékajícímu se do bílého pláště. Přečíst „Můj operatér“


Věřte mi, je to dobrodružné

Zapomenu si vytáhnout teploměr dřív, než naměří víc než 37°C. A protože zítra mě propouští z JIP jen za podmínky, že budou všechny naměřené údaje v pořádku, spustí mlaďoučká sestra humbuk. JIP nyní sdílím jen se dvěma dalšími pacienty, kteří po silných lécích tvrdě spí, druhá sestra odešla kamsi.

 

„Alé, vždyť vy máte přes 38 teplotu!“

„Ukažte? …Ne, já vidím 37,“ přemýšlím, jak z toho rychle ven. „Ale ne! Ne, ne, ne, ne, ne. To snad ne! Teď mě dobře poslouchejte, ať neuděláte největší chybu svého života,“ chytím ji pevně za rameno, dívám se jí naléhavě do očí a napodobuji afektovaný hlas desátého Doktora Who. „Mám podezření, že se v této místnosti nepřirozeně zakřivuje čas a prostor, je to jasné! Proto mi pořád naléváte hořký čaj, i když po vás už tři dny žádám sladký, proto vidíme každý něco jiného. Není tu víc lidí, co by mohlo naměřenou hodnotu zkontrolovat, musíte mi proto věřit, Ireno. Irena, je to vaše jméno?“ čtu údaje z cedulky.

„Ano… Irena…“

„Skvěle, Ireno, vedete si skvěle! Teď uděláte přesně, co řeknu.“ Přečíst „Věřte mi, je to dobrodružné“


Pobyt v nemocnici

Strávil jsem dva týdny v nemocnici a kromě toho, že si téměř nikdo nevšiml, že jsem dva týdny pryč, jsem se měl poměrně fajn. Hlavně proto, že jsem v nemocnici nemusel tolik pracovat. Sice jsem si i na jednotku intenzivní péče domluvil povolení mít u sebe MacBook, ale díky svému stavu jsem na něm trávil nejvíce dvě hodiny denně. Byl to tedy takový odpočinkový výlet… Trochu stresující… znepokojující… a neplánovaný výlet… Ale když si mám vybrat, jestli budu dva týdny výletovat v nemocnici, nebo umřu, vyberu si to výletování. Obzvlášť, pokud vám jako prostředek k tomu, abyste neumřel, pravidelně dávají čoko-mlíko.

Snažím se být samostatný
– 2. den na JIP

Sestřička: „Co je tohle? Vy jste si vyslík‘ peřinu?“
Medard: „Jo.“
Sestřička: „A to jako sám?“
Medard: „Jo. Když vy jste takový akční a pořád tu tak běháte…“
– Sestřičky se smějí a ujišťují mě, že mě nezmlátí, když si o něco řeknu.

Sestřička po třiceti minutách: „Medarde, vy jste si zase tu peřinu povlík?! Já vás zbiju!“

Poslední ráno na JIPce mě pro převoz překládají z lůžka na vozíček
– 7. den na JIP

Medard: „Jé, vidíte to. Já jsem si sem nechal nanosit za ten týden toliko věcí, že to teď nepoberem. Támhle na stole, když jste se nedívala, jsem vám nechal seznam návrhů, jak zefektivnit svoji práci – připište tam, že byste měli koupit kárky, co by se daly chytit za ty vozíky.“
Sestřička: „Pane Medarde, víte, že jsem docela ráda, že už jdete pryč?“
Medard: „Ve skutečnosti vlastně jedu, nejdu.“
Sestřička: „…vážně moc moc ráda…“

Uklízím si zakrvácené lůžko, když do pokoje najednou vstoupí sestra a vytrhne mi povlaky z rukou
– 4. den na pánském oddělení

„Prokrista, pane Medard! Vy, když máte chuť na bonbón, to si klidně zazvoníte i několikrát za sebou, dokud prostě nechytnete nějakou ze sester, která vám ho donese – to nebojte, my o vás víme. Ale když tu v noci prokrvácíte polovinu lůžkovin, to ještě krvácející vstanete a začnete povlíkat sám, aniž byste cokoliv řekl! Vy jste normální extremista!!“

Nutella
– 5. den na pánském oddělení

Chtěl jsem nahrát fotku, kterou bych naznačil, že pro dovolenou s Nutellou na lůžku bych udělal cokoliv. Ale nakonec mám pro vás jen fotku toho, jak se tvářím, když mi přesně v tu chvíli na pokoj vtrhne sestra, co mi řídí dietu…


Vítězství nad pekelníky

Již jsem starší pán, je mi dvaadvacet. Nicméně pro můj mladistvý vzhled se mi mnohdy dařilo užívat i přes svou plnoletost výhod mladistvých – zlevněné jízdné, propustka do skákacího hradu, sladkosti za vysvědčení, s kamarády pak výhodné vstupné pro rodiny s dětmi (já byl to dítě), … Dnes mě ale prvním rokem v nákupním centru odmítl podarovat čert.
Byl to zvláštní pocit. Tak dlouho jsem stál frontu… Nevěděl jsem, co mám dělat. Věděl jsem jen to, že ohrožovat lidi v nákupním centru nožem pro jednu čokoládu by nebylo úplně vhodné. Krom bajonetu jsem ale při sobě nic neměl. Jistě, peníze, ale co by to bylo za Mikuláše, kdybych si čokoládu koupil sám?
Chvíli jsem tak stál stranou a přemýšlel. A nakonec mi to došlo. Děti, které se bály, dostaly vždycky čokoládu. Naproti tomu děti, které byly nebojácné, se chovaly povýšeně a čertovi se vysmáli – takovým dal čert po jednom uhlíku. Bylo jasné, co musím udělat. A doopravdy to vyšlo!

Poté, co jsem tiše upozornil již páté bojácné dítě na to, že čert není pravý a že se to pozná podle bot, čokoládu jsem dostal a já s mírem v duši mohl pokračovat ve své cestě domů.

Medard vs Peklo 1:0

 


Spravedlnost v mých rukou

Poté, co jsem pro špatné zkušenosti okem zběžně zkontroloval technický stav autobusu (jestli má kola) a ujistil se, že stevardka je doopravdy na svém místě, jsem vcelku spokojený usedl na své místo v autobuse a jal se rozjímat a čekat, až mi donesou časopis a pití. Mé spokojenosti ale učinila zadost právě stevardka, když s časopisy přišla…
Vyptal jsem se na nabídku a k mému překvapení tentokrát měli i dětský časopis Junior. Hned jsem si o něj řekl, načež se třetina cestujících vyklonila ze svých sedadel, aby na mě dobře viděla. Nepohoršeně působil jako jediný pán sedící dvě sedadla přede mnou, který se teď co chvíli otáčí a velmi mile se usmívá a pomrkavá. Tomu pánovi se vyhnu. Nejdřív ale jsem toho pána moc nevnímal, hledal jsem cestičku, kterou se myšička dostane z lesa ven. Endorfiny, kterými se zaplavil můj mozek v okamžiku, kdy jsem myšku z lesa dostal, hned zase odplavila znovu příchozí stevardka… Přečíst „Spravedlnost v mých rukou“