Bob

Svěřoval jsem se Bobovi, že nevím, co dělám špatně, že plavu tak pomalu oproti ostatním. Vysvětloval jsem svou techniku plavání. A on se smál.

“Proč se mi směješ? Ty umíš plavat?” zeptal jsem se uraženě.
“Samozřejmě,” smál se dál.
“Kecáš.”

Bob za mnou došel s dotazem, kde máme mák.

Znepokojeně jsem se na něj otočil a přemýšlel o tom, jak to musí mít v životě těžké.
“Už nemáme?” odtušil z mého mlčení.
“Máme, hodně. Ve skříňce… Prostě… se tam podívej…” nenapadlo mě, jak ještě lépe popsat to umístění.
“Já jsem se díval, ale právě jsem ho tam neviděl, tak jsem se šel zeptat, abych ho tam nehledal zbytečně, kdybychom ho neměli,” usmál se Bob a čekal na další instrukce.

Bob mi ukázal dvě různé SD karty: “Potřebuju tu dražší?”
Potlačil jsem uchechtnutí a vysvětlil mu, jaký je mezi nimi rozdíl.

“Tak pro mě je důležitá jen rychlost zápisu. A obě jsou V30,” ignoroval moje doporučení.
“Tak proč se mě ptáš? Mimochodem, ta za pětistovku má v parametrech napsáno V10, i když v popisku má V30.”
“Aha,” zarazil se Bob a obrátil se zpět k obrazovce.

Procházíme s Bobem blízko okolo krámu s obří cedulí “HEDE kamna”.
Bob se najednou šokovaně otočí: “Hede? Co je to za obchod??”

Vždycky na něj jen fascinovaně mlčky hledím, čekám, jestli si přečte i zbytek, a přemýšlím, jak takhle může žít.

Bob kdysi přišel do kuchyně, když jsem vařil:

“Tys krájel cibuli?” zeptal se mě překvapeně, skoro dotčeně.
“No?”
“Proč jsi mě nezavolal?
“Co?”
“Já rád krájím cibuli.”