“Mohl byste mě prosím pustit sednout?” došel jsem se zeptat pána sedícího v plném metru na mém oblíbeném místě.
“Proč, máš ňákou kartičku?”
“To asi mám, jakou byste chtěl?” vytahuji z batůžku peněženku.
“Asi nějakou, která by mě donutila tě pustit sednout.”
Mlčky mu ukazuji jednu kartičku za druhou. Kartičku zdravotní pojišťovny, kartičku do Billy, Ikea, DM, …
...číst dálCestou metrem stojím u dveří a nepřítomně hledím ven. Na zastávce Hůrka vystupují někteří z mých spolucestujících a nastupují noví. Ze schodů prudce běží mladá paní. Stejně prudce se zastavuje, když vidí, že dveře našeho vozu se zavírají. Prostě tam jen tak stojí, pár metrů od nás, vzdávaje se veškerých svých šancí na úspěšný nástup.
...číst dálBez zacházení do extrémů jako je záměrný zápach a podobně.
Na začátku tohoto týdne jsem získal novou stálou práci v místě, kam mi trvá dopravit se z domova nějakých 40 minut. Kromě toho, že je to poměrně dlouhá doba na to, aby se člověk nevlastnící čtečku hodně nudil, je to také dlouhá doba ke stání. A tak si sedám.
...číst dálProtože jsem velmi náchylný na nachlazení a stonání mě neba, nosím ve většině případech ven ústní roušku. A protože jsem Hikaru, nosím roušku, na které je namalovaná medvědí tlamička. Zatím mě kvůli ní šikanovalo jen pár lidí, většinou se na mě naopak usmívají. Největší úspěch má rouška samozřejmě u dětí.
...číst dálMnohokrát jsem byl zcela veřejně bit i jinak šikanován, ale málokdy se mě někdo zastal. Existuje mnoho teorií, jak zaujmout pozornost davu, aby vám pomohl, ale žádná není dost účinná. Alespoň ne v této zemi. Vím to, protože jsem to zkusil.
...číst dál