S hůlkou tramvají

Už nějaký čas se při chůzi opírám o hůlku. Nemyslím si, že by mě to nějak výrazně omezovalo na životě, nepřemýšlím o tom a nepřijde mi to důležité. Jsem proto rád, že to nepřipadá důležité ani ostatním. Ale například v tramvaji bych ocenil, kdyby mi do hůlky omylem nekopali, protože pak logicky ztrácím rovnováhu.

...číst dál

Jak na mě řidiči pamatují

Cesta na sever skýtá mnohá dobrodružství. Třeba pokud chcete stihnout hned první autobus, nezbývá vám nic jiného, než vyběhnout schody k silnici a pod již odjíždějící autobus se vrhnout, aby zastavil a nabral vás.

...číst dál

Spravedlnost v mých rukou

Poté, co jsem pro špatné zkušenosti okem zběžně zkontroloval technický stav autobusu (jestli má kola) a ujistil se, že stevardka je doopravdy na svém místě, jsem vcelku spokojený usedl na své místo v autobuse a jal se rozjímat a čekat, až mi donesou časopis a pití. Mé spokojenosti ale učinila zadost právě stevardka, když s časopisy přišla.

...číst dál

Zlověstné tramvaje

Teprve ve svých sedmnácti jsem začal pravidelně využívat povozu tramvají. Předtím jsem bydlel v zapadlém severočeském městečku, kde jste se z jednoho konce na druhý dostali pěšky za nějakých pětačtyřicet minut. Do doby, než jsem tramvají jezdil, jsem nic nepostrádal a byl šťastný. Opravdu šťastný.

...číst dál

Nebuďte nepříjemní

Jedu si takhle autobusem Student Agency. Opřený do pohodlného sedadla poslouchám sekci Mozarta vysílanou rádiem. Za spolusedícího mi životní náhoda vnutila cirka osmnáctiletého hocha s rovným kšiltem, který zřejmě netušil, že jsem minimálně o pár let starší. Pro neskrývané vzájemné nesympatie jsme spolu neměli tendenci komunikovat. Až do chvíle, kdy jsem si nasadil svá sluchátka…

...číst dál