Vaše mládí v trapu

Byl jsem trochu na vážkách, jestli tento článek zveřejnit, a dát tak všem možnost potěšit se mým trápením. Ale pak jsem si řekl, že budu hodný a udělám to. Těmi vážami nemyslím vážky jako hmyz, ale vážky jako malé váhy. Příště budu říkat na vahách, aby to bylo jasné hned.

 

Mám trochu smutek z toho, jak jste všichni staří. Samosebou mám radost, že konečně vím, jak se cítily všechny ty nesmrtelné postavy ve filmech. Třeba ve filmu Pozemšťan. Že lidi kolem mě umírají, na to už jsem docela zvyklý. Ale že stárnou, na to si teprve zvyknout budu muset. Dřív to nebylo tak extrémní, jen byl někdo zničehonic o pár centimetrů vyšší než já. Ale když mé – dříve malinké a roztomilé kamarádky – chodí s hokejisty a dělají profesionální modeling v mini bikinách a mí – dříve malincí pitomoučcí – kamarádi jsou teď prostě normální blbci a já jsem pořád ten samej malej prďola… Nevím, působí to na mě tak nějak… vánočně. Ano, to je to slovo. Úplně vánoční. Ne to slovo, ten pocit. Taky jste o Vánocích vždycky tak melancholičtí? U lidí, které už poznám starší, mi to nevadí. Třeba s Yodou nemám žádný problém. Vadí mi sledovat ten vývoj.

 

Venku je hrozná tma, myslím, že to má něco společného s tím, kolik je hodin. Asi bych měl znovu pracovat, než abych se vypisoval na svůj blogísek. Ale když on je tak pěkný.

 

Kdyby mě někdo litoval a rozhodl se mi zlepšit náladu, tak mám pořád moc rád mléčné Horalky… A pořád se mi neukládá tuk, tak nemusíte mít strach, že bych byl kvůli vám tukatej. A taky byste mohli používat krémy proti vráskám, to taky zmírní můj stres.

 

Díky.

Edit: roku 2015 jsem se stal nekompromisním veganem, mléčné Horalky nahraďte veganskými sůšami.