Zlověstné tramvaje

Teprve ve svých sedmnácti jsem začal pravidelně využívat povozu tramvají. Předtím jsem bydlel v zapadlém severočeském maloměstečku, kde jste se z jednoho konce na druhý dostali pěšky celkem pohodlně za nějakých pětačtyřicet minut. Do doby, než jsem tramvají jezdil, jsem nic nepostrádal a byl šťastný. Opravdu šťastný.

Utlačen v davu, doufajíc ve špatné utěsnění, natahuji krk co nejblíže k zavřenému okýnku. Z levé strany se na mě tlačí nedočkaví turisté, z pravé mě chytá chudák malá stařenka, kterou nikdo nepustil sednout a teď to s ní vláčí po celé tramvaji. Zachytávám ji, zachytávám i maličkého chlapce, kterému se nevěnuje matka, a tak stačilo málo, aby si v rychlosti zastavení tramvaje roztříštil lebku o tyč, které se zoufale pevně držel. Chtěl bych vystoupit, ale ke dveřím se protlačím až po dalších třech zastávkách. S výčitkami svědomí, že jsem všechny ty nedbalé cestující nechal napospas jejich osudu, nastupuji do protijedoucí tramvaje a vracím se tři zastávky zpátky…

Ovšem to byla Praha. Adrenalin. Napětí. Akce. Téměř až mystično. Teď jezdím tramvají po Brně.

Nikdy si nesedám, Brno je plné starších, aktivně žijících lidí, těhotných žen a slečen obecně. Stojím tedy vždy poblíž dveří, abych případně mohl stařenkám a stařečkům pomáhat nastoupit a vystoupit, měl to blízko ven, kdyby se mě někdo chystal napadnout, a v neposlední řadě je tam také skvělý výhled na brněnskou městskou scenérii. Bohužel i zde mají lidé tendence tramvaje přeplňovat, a tak se čas od času stane, že jsem lidem odstrčen ode dveří někam ku prostředku mezi sedadla. Pokud měříte 173 cm a méně, jistě víte, co bude následovat…

Čeho se má takový malý člověk držet? Horní vodorovné držtyče jsou příliš vysoko, když se jich chytnete, s největší pravděpodobností si v zatáčce vykloubíte rameno. Samozřejmě, ramena máme dvě, zvládneme tedy i dvě zatáčky. Co ale potom? Lidí se držet nemůžeme, v Brně lidé nejsou tak přítulní…