Teprve ve svých sedmnácti jsem začal pravidelně využívat povozu tramvají. Předtím jsem bydlel v zapadlém severočeském městečku, kde jste se z jednoho konce na druhý dostali pěšky za nějakých pětačtyřicet minut. Do doby, než jsem tramvají jezdil, jsem nic nepostrádal a byl šťastný. Opravdu šťastný.

Utlačen davem a doufaje ve špatné utěsnění natahuji krk co nejblíže k zavřenému oknu. Z levé strany se na mě tlačí nedočkaví turisté, z pravé mě chytá chudák malá stařenka, kterou nikdo nepustil sednout a teď to s ní hází sem a tam. Zachytávám ji, zachytávám i malého chlapce, co si málem roztříštil lebku o tyč, které se zoufale pevně držel. Chtěl bych vystoupit, ale ke dveřím se protlačím až po dalších třech zastávkách.

S výčitkami svědomí, že jsem všechny ty nedbalé cestující nechal napospas jejich osudu, nastupuji do protijedoucí tramvaje a vracím se tři zastávky zpátky… Ovšem to byla Praha. Adrenalin. Napětí. Akce. Téměř až mystično. Teď jezdím tramvají po Brně.

Nikdy si nesedám, Brno je plné starších, aktivně žijících lidí a těhotných žen. Stojím tedy vždy poblíž dveří, abych mohl pomáhat starším lidem nastoupit a vystoupit a měl to blízko ven, kdyby se uvnitř něco semlelo. Bohužel i zde mají lidé tendence tramvaje přeplňovat, a tak se čas od času stane, že jsem lidstvem odstrčen ode dveří někam ku prostředku mezi sedadla.

Čeho se má ale takový malý člověk jako já držet? Horní vodorovné držtyče jsou příliš vysoko. Když se jich chytnu, s největší pravděpodobností si v zatáčce vykloubím rameno. Samozřejmě, ramena mám dvě, zvládnu tedy i dvě zatáčky. Co ale potom? Lidí se držet nemůžu, v Brně nejsou lidé tak přítulní…