Zpět z křemíkového nebe

Všichni známe ty situace, kdy různé spotřební zboží bez problému přesluhuje klidně i několik let. Stává se zastaralým, ale stále je funkční, nemáme proto potřebu je nahradit. A pak se znenadání zařízení vypne a nenaskočí. Zrovna ve chvíli, kdy je opravdu potřebujete.
Je to, jako by najednou umřel Jackie Chan. Divné. Nechcete se s tím smířit. Nerozumíte tomu.
Dnes ráno jsem zasedl k počítači jako každé ráno. Zapnul jsem Boba, totiž počítač, sáhl po ovladači na televizi… ale obraz nikde. Používám televizi jako monitor k počítači, takže mi obraz chyběl výrazně.
„Panebože, Bobova hlava… je mrtvá!“
S touto informací chtěl jsem ihned budit Františka, aby společně se mnou mrtvou Bobovu hlavu zneuctil tím, že ji rozšroubujeme a budeme se v ní vrtat, abychom ji zase oživili. Ale takhle brzy ráno František ještě spí. A budit Františka se nevyplácí. Zvládnu to sám, pomyslil jsem si a otočil kšilt vzad jako Ash, když hází pokébal. Jestli vy doma nenosíte kšiltky, je to váš problém.

zkontrolovat zásuvku
zkontrolovat kabely
odpojit HDMI

Kontrolka stále zhaslá; když je televize vypnutá, svítí červeně, když zapnutá, modře. A když vůbec…
„Takhle to přece nemůže skončit!“ klečel jsem zoufale před obazovkou a pozoroval ji. To nejde, takhle se věci nerozbíjejí. Televize má odejít uprostřed sledování oblíbeného seriálu, nejdřív má začít trochu zrnit, pak párkrát přeskočí obraz, a teprve potom může být rozbitá. Taky bych ocenil nějaký ten šum, jiskření, obláček kouře a možná i malý výbuch. Ale žádné že vydrží, než ji vypnu, a pak se nezapne. Takhle jsem si to prostě nepředstavoval.
V zápalu boje s realitou přenesl jsem televizor k jiné zásuvce a zkusil jej zapojit tam. Zkusil jsem i jiný okruh a zapojil televizi v kuchyni. Nic. Takhle jsem po bytě nosil svůj třicetipalcový televizor a zkoušel úplně všechny zásuvky, které jsem našel. Začal jsem uvažovat o bateriích v ovladači a ignoroval toho Hikaru úplně vzadu v mé hlavě, který na mě volal, že snad nejsem blbej, že by pořád svítila alespoň červená kontrolka indikující vypnutý stav.
Ani výměna baterií nepomohla a ten Hikaru, co prve volal, teď cítil zadostiučinění a slyšel jsem ještě pár polohlasných posměšků. Rozmontovat? Mám ten televizor rozmontovat? Ale k čemu mi to bude, když ani nevím, jak to uvnitř vypadá?
„Alespoň bych to zkusil a necítil se tak frustrovaně, je to dobrý nápad,“ říkám si já. Ale co by na to asi říkal František? V mysli se mi vybavil jeho výraz z okamžiku, kdy zjistil, že jsem od svého monitoru odšrouboval a odstřihl ovládací panel. Byl to znepokojený výraz. Velmi znepokojený výraz člověka, který se tiše a marně snaží pochopit, proč se to vlastně stalo. Dal jsem mu tehdy odpověď, ale z jeho tváře jsem vyčetl, že mu přijde pitomá.
„Nepřišel by mu pitomý i důvod, že jsem to chtěl zkusit, abych se necítil frustrovaně?“ přemýšlím s pohledem upřeným do zdi a hladíc přitom mrtvou Bobovu hlavu.
Když najednou…
„Co to tu… Bobe! Ty máš skryté čudlíky? A tenhle je…?“
Ano, byl. Hloupě umístěný čudlík Power nakonec přiměl kontrolku se rozsvítit, načež už televizor přijímal i pokyny od ovladače. Významně jsem se usmál na toho Hikaru uvnitř mé hlavy, co se mi poškleboval, a přenesl Bobovu hlavu zase zpátky k tělu. A moc doufám, že až bude umírat doopravdy, bude to tentokrát ve velkém, abych si tou smrtí mohl být jistý a nemusel znovu absolvovat všechno tohle trápení.
Všemu musí předcházet nějaké události, musím přijmout signály, abych se na všechno připravil. Můžete umřít, ale nejdřív mi o tom dejte vědět. Neumírejte jen tak, to nesnáším.

Komentáře

  1. Vlastimil Holer napsal:

    „Můžete umřít, ale nejdřív mi o tom dejte vědět. Neumírejte jen tak, to nesnáším.“ (y)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.