Všichni známe ty situace, kdy různé spotřební zboží bez problému přesluhuje klidně i několik let. Stává se zastaralým, ale stále je funkční, nemáme proto potřebu je nahradit. A pak se znenadání zařízení vypne a nenaskočí. Zrovna ve chvíli, kdy je opravdu potřebujete.

Je to, jako by najednou umřel Jackie Chan. Divné. Nechcete se s tím smířit. Nerozumíte tomu.

Dnes ráno jsem zasedl k počítači, jako každé ráno. Zapnul jsem Dana, totiž počítač, sáhl po ovladači na televizi… ale obraz nikde. Používám televizi jako monitor k počítači, takže mi její obraz chyběl výrazně.

“Panebože, Danova hlava… je mrtvá!”

S touto informací chtěl jsem ihned budit svého IT spolubydlícího, aby společně se mnou mrtvou Danovu hlavu zneuctil tím, že ji rozšroubujeme a budeme se v ní vrtat. Ale takhle brzy ráno spolubydlící ještě spal.

Zvládnu to sám, pomyslil jsem si a otočil kšilt vzad jako Ash, když hází pokébal. Jestli vy doma nenosíte kšiltky, je to váš problém.

zkontrolovat zásuvku ✓
zkontrolovat kabely ✓
odpojit HDMI ✓

Kontrolka stále zhaslá.

Když kontrolka svítí červeně, je televize vypnutá. Když modře, je zapnutá. A když vůbec…

“Takhle to přece nemůže skončit!” lomil jsem zoufale rukama vkleče před obrazovkou.

To nejde, takhle se věci nerozbíjejí. Televize má odejít uprostřed sledování oblíbeného seriálu. Nejdřív má začít trochu zrnit, pak párkrát přeskočí obraz, a teprve potom může být rozbitá. Taky bych ocenil nějaký ten šum, jiskření, obláček kouře a možná i malý výbuch. Ale žádné že vydrží, než ji vypnu, a pak se nezapne. Takhle jsem si to prostě nepředstavoval.

V zápalu boje s realitou přenesl jsem televizor k jiné zásuvce a zkusil jej zapojit tam. Zkusil jsem i jiný okruh a zapojil ho v kuchyni. Nic. Takhle jsem po bytě nosil svůj třicetipalcový televizor a zkoušel úplně všechny zásuvky, které jsem našel. Začal jsem uvažovat o bateriích v ovladači a ignoroval toho Hikaru úplně vzadu v mé hlavě, který na mě volal, že snad nejsem blbej, že by pořád svítila alespoň červená kontrolka indikující vypnutý stav. Ani výměna baterií nepomohla a ten Hikaru, co prve volal, teď cítil zadostiučinění.

Rozmontovat? Mám ten televizor rozmontovat? Ale k čemu mi to bude, když ani nevím, jak to uvnitř vypadá?

“Alespoň bych to zkusil a necítil se tak frustrovaně, je to dobrý nápad,” říkám si.

Ale co by na to asi řekl spolubydlící? V mysli se mi vybavil jeho výraz z okamžiku, kdy zjistil, že jsem od svého monitoru odšrouboval a odstřihl ovládací panel. Byl to znepokojený výraz. Velmi znepokojený výraz člověka, který se tiše a marně snaží pochopit, proč se to vlastně stalo. Dal jsem mu tehdy odpověď, ale z jeho tváře jsem vyčetl, že mu přijde pitomá.

“Nepřišel by mu pitomý i důvod, že jsem to chtěl zkusit, abych se necítil frustrovaně?” přemýšlím s pohledem upřeným do zdi a hladíc přitom mrtvou Danovu hlavu. Když najednou…

“Co to tu… Dane! Ty máš skryté čudlíky? A tenhle je…?”

Ano, byl. Hloupě umístěný čudlík Power nakonec přiměl kontrolku se rozsvítit, načež už televizor přijímal i pokyny od ovladače. Významně jsem se usmál na toho Hikaru uvnitř mé hlavy, co se mi poškleboval, a přenesl jsem Danovu hlavu zase zpátky k tělu. A moc doufám, že až bude umírat doopravdy, bude to tentokrát ve velkém, abych si tou smrtí mohl být jistý a nemusel znovu absolvovat všechno tohle trápení.

Všemu musí předcházet nějaké události. Musím přijmout signály, abych se na všechno připravil. Můžete umřít, ale nejdřív mi o tom dejte vědět. Neumírejte jen tak, to nesnáším.