“Máme nový náplasti, jo? Koupil jsem speciální na prsty, protože- jo, to ty vlastně nebudeš potřebovat, ty skoro nic neděláš…” zamyslel jsem se.
“To teda dělám!” ohradil se Bob.
“Neděláš manuální práce ani nevaříš.”
“Vařim.”
“Ty ohříváš… Prostě jsou kdyžtak tady, ale je jich tam jenom osm…”
“A není to málo?”
Věnoval jsem mu nechápavý pohled.
“No, když má člověk deset prstů?”
“Máme mrtvou holku v nádrži!” zvolal jsem z koupelny.
Bob se došel podívat.
Znepokojeně jsem hleděl na chroptící kohoutek a rezavou vodu tekoucí z něj a vzpomínal na sérii o Elise Lam na Netflixu. Na dokumentárních sériích o vraždách a záhadných zmizeních jsem závislý.
“Tak je asi někde havárka,” okomentoval situaci v klidu Bob.
“Udělej něco!” obrátil jsem se k němu zoufale.
Po pár vteřinách ticha a upřeného pohledu do mých očí začal tančit břišní tanec.
“Voda!” našel jsem mezi limonádami poslední lahev vody a neuváženě svůj nález hlasitě oznámil. Kdyby byla apokalypsa, umřel bych jako první.
Slyšel jsem Bobovy kroky. Rychle jsem si nalil plnou sklenici a lahev zakryl tělem.
“Kdyžtak mam vodu ještě v garáži,” dorazil Bob.
“Ty nemáš vodu vodu,” negoval jsem jeho tvrzení, protože vím, že pije neperlivé minerálky.
“Mám.”
“Vodu vodu?”
“Jo. Protože předtím začala korona, tak jsem myslel, že bude konec světa, a nechtěl jsem si vařit těstoviny v minerálce.”
…
Nákaza se neúprosně šíří. Všem oblastem se zamořením nad 80% byla vládou naordinována radikální léčba plynem.
Opuštěná scenérie města je zavátá toxickým dýmem stoupajícím k oblakům. Hnědošedé mraky brání slunci pohlédnout do jedovatým plynem zamořených ulic. Přeživší čelí morálnímu úpadku společnosti - a sobě navzájem.
Bob si vaří těstoviny.