Bez zacházení do extrémů jako je záměrný zápach a podobně.
Na začátku tohoto týdne jsem získal novou stálou práci v místě, kam mi trvá dopravit se z domova nějakých 40 minut. Kromě toho, že je to poměrně dlouhá doba na to, aby se člověk nevlastnící čtečku hodně nudil, je to také dlouhá doba ke stání. A tak si sedám.
Bohužel pro mě, a pro většinu ostatních taky, jsem poměrně netolerantní člověk. Asi úplně nejvíc mi vadí neohleduplní lidé. Takoví ti, co vám do obličeje narvou svůj batoh, protože ho jaksi zapomněli připočítat k vlastní tělesné šířce, nebo do vás hrubě strkají, protože věnují veškerou pozornost sami sobě a následkem toho si vás nevšimli. Těchto lidí je v pražském metru většina a Bobova cesta přeplněným vlakem, ve kterém měl zakoupené dvě místenky vedle sebe, mě přiměla zamyslet se nad tím, jak docílit stejného pohodlí v metru, ale bez těch lidí s psychickými problémy okolo.
Jezdím každý den přes dvě přestupní stanice, téměř z konečné na konečnou. A lidé se o mě celkem rádi opírají, otírají a tak podobně. Chtěl jsem, aby se sami rozhodli si vedle mě nesednout. Žmoulal jsem při těch úvahách v ruce noviny Metro a bezradně v nich hledal něco, co by stálo za přečtení. A když jsem nic takového nenašel a smířil se, že v ruce budu další půlhodinu žmoulat bezcenný odpad, napadlo mi - jak by se s takovým odpadem asi vypořádalo mé okolí, kdyby leželo na sedadle vedle mě?
Totiž logicky, lidé se neradi dotýkají odpadků, natož pak odpadků cizích. Pokud navíc noviny vedle sebe položím hned na začátku trasy, kdy v metru bývá málo lidí a většina z nich brzy vystupuje, nikoho by nemuselo napadnout, že jsem je tam umístil já. Nebudou mi tak spílat, že jimi zavazím. A jistě nebudou ani vykazovat tendence je uklízet nebo jinak odstraňovat.
Blíže k přestupním stanicím už bylo metro narvané. Má strategie se osvědčila. Lidé okolo se drželi tyčí, mačkali se na sebe, takticky uhýbali vystupujícím a šikovně zavazeli nastupujícím. Nikdo si ale vedle mě nesedl, protože na místě byly noviny, od kterých jsem se zdařile distancoval. Občas si někdo stoupl na špičky, aby se podíval, proč je vedle mě volno, ale každý došel ke stejnému závěru: ty noviny jsou neodstranitelné.
A tak místo toho, abych seděl vedle někoho obyčejného, normálního, kdo by se místa vedle ujal dříve, kdyby tam neležely noviny, musel jsem polovinu cesty protrpět vedle absolutní namyšlené vrtící se neohleduplné postarší blbky, kterážto jako jediná cítila se dostatečně na výši, aby seděla, neohlížeje se na nic a nikoho, a která noviny s opovržlivým výrazem zvedla a afektovaně zastrčila za sedadlo tak, aby už nikdy nešly vyndat žádnou dosud známou technologií a tento její čin byl tak upomínkou na její velikost ještě mnoha dalším generacím.
A proto říkám: nebuďte nároční. Protože v metru si místenku nekoupíte. Natožpak dvě.