Vše se načítalo hrozně pomalu, disk byl už od sepnutí vytížený na 98-100%. Odhadl jsem to na defektní diskovou jednotku a po dlouhé době - čtyřech dnech - jsem opět zavítal za technikem naší firmy. Po dvou hodinách si mě zavolal.
“Víš, že máš 248 GBovej koš…?” zíral na mě nevěřícně, sesunutý v židli tak, že skoro ležel. “Já tu hledal dvě hodiny problém a ty máš 248 giga v koši…”
Ledabyle jsem pokrčil rameny.
“Je to možný. Já nerad mažu věci z koše, co kdybych si to rozmyslel? Vždycky je tu potenciální mo-”
Technik, nespouštějíc ze mě ani na okamžik zrak, klikl uprostřed mé věty myší.
Věděl jsem, co to znamená. Věděl jsem, že se to děje. Právě teď. Zatímco tu stojím. Zůstal jsem stát s rukama rozhozenýma, jak jsem gestikuloval. Dýchal jsem jen ztěžka a pomalu. Zírali jsme si navzájem do očí. On do mých s absolutním nepochopením, ale touhou pochopit, já do těch jeho se strachem a bázní. Bylo naprosté ticho.
Dokud to neuslyším, je naděje…
Dokud to neuslyším… je naděje!
Ale pak jsem to uslyšel.
Hlasitý zvuk vysypaného koše.
