Věštba ortopeda

„To nic není,“ přerušil mě doktor hned, co jsem začal větu o tom, že mě minulý víkend začalo silně bolet koleno.
„Musím uznat, že obdivuji vaši pohotovou reakci a určitě si sem někdy přijdu nechat vyložit karty, ale přece jen by mě zajímal proces té dedukce. Ještě jsem vám totiž vůbec nic neřekl ani neukázal…“
„Zajdete si na elektroterapii a bude to dobrý,“ ignoroval mě.
„Aha. Dobře, super.“ S tím bych si nedovolil nesouhlasit. Přece chci, aby to bylo dobrý.

A taky trochu doufám, že se stanu Pikachuem.

 

Sestřička v rehabilitačním středisku si překvapeně prohlížela mou doporučenku a pak i mě.
„Vy jste těm postavám dokreslil vlasy?“
„Ano, afro.“
„Dobře…“ přitakala a s trpělivostí mnohonásobné matky se zeptala: „A proč jste jim dokreslil afro?“
„Snažil jsem se, aby ta postavička vypadala víc jako já.“
„Ale vy nemáte afro…“
„To ne, je to metafora. Cítím se, jako bych afro měl.“
„Myslíte jako Afroameričan?“ zeptala se pobaveně.
„To ne, jako běloch s afrem,“ odpověděl jsem a když její úsměv vystřídal výraz nepochopení, pokračoval jsem. „Nepřirozeně. Nikam nezapadajíc. Jako zmatený vyvrhel společnosti, který se provinil jen svými kudrlinami rostoucími do všech stran a vizuálně tak dokreslujícími těžkost jeho myšlenek. S hlavou volně přecházející v desetitisíce točitých spirál bezvýznamných problémů. Srostlý s-“
„Myslím, že už vám rozumím…“ zastavila můj příval slov spěšně a jala se mě někam odvádět. Skoro jsem z naléhavosti jejího jednání nabyl dojmu, že se jen snaží změnit téma. Ale nejsem paranoidní.

 

„Marie, vedu ti jednoho Afroameričana,“ byl jsem sestrou uveden v administrační místnost.
„Sepiš to s ním prosím, já mám teď takhle nafouklou hlavu“ doplnila gesto, kterým obsáhla široký prostor okolo své blonďaté kštice.
Významně jsem pokýval svým bujným metaforickým afrem na znamení toho, že jí rozumím. Ona zatřásla hlavou, jako by se z něčeho chtěla vzpamatovat, a pak odešla.
„Dobrý den,“ oslovil jsem zaskočenou paní, před níž jsem se vstoje nacházel. Paní seděla za pultem a s nakrčeným obočím se dívala na místo, kde ještě před chvílí stála paní s nafouklou hlavou.
„Dobrý den,“ zopakovala můj pozdrav a zeptala se mě na jméno.
„K nám do rodiny se zrovna přiženil taky jeden Afroameričan,“ vyprávěla familiárně během zapisování mých nacionálů. Patrně si nevšimla barvy mé kůže a nebyla moc dobrá v metaforách. Nebo v nich byla naopak o tolik lepší.
„Chudák.“
„Dovolte?“

Nebyla.


komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *