Jak jsem zjistil, že lidé lžou

Ačkoliv jde o příhodu vcelku nedobrodružnou, měla zásadní vliv na celý můj budoucí život. A protože s mým přibývajícím věkem přibývá i lidí, co se podivují nad mým vnímáním, rozhodl jsem se odhalit, jak k tomu všemu vlastně došlo, že jsem teď takový Hikaru, jaký jsem, a ne nějaký docela jiný.

Jako malého si mě k sobě matka brala, když se dívala na televizi. Sledovala především kriminálky, Akta-X a horory, takže film To (podle knihy Stephena Kinga) jsem viděl poprvé ve svých pěti letech a dodnes cítím silné napětí, kdykoliv mám pustit vodovodní kohoutek nebo prohlížet nedigitální fotoalbum. Z kriminálek jsem pochopil, že lidé umírají. A nejen to – dokonce se zabíjejí i mezi sebou. Vše mi tehdy připadalo jako fakta, která nikdo nedovede změnit. Vždycky budou existovat zlí lidé, vraždící klauni a mimozemšťani. Byla ale věc, se kterou jsem se smířit nedokázal.

Mezi pořady, které matka sledovala, byla často časová prodleva, kterou vyplňovala pořady, které by mohly částečně zaujmout i mě. Většinou to byly dokumenty o strojích, cestování nebo zvířatech na ČT2. V jednom z dokumentů skupina lidí očkovala volně žijící gorily a sbírala nějaké vzorky. Aby opice mohla být naočkována, museli ji ti lidé nejdřív dostat z koruny stromu. K tomu byli vybaveni narkotizačními puškami a velkými sítěmi, které natáhli pod stromem.

„Mami? A co když se ta opice do sítě netrefí?“ zeptal jsem se sledujíc, kolik prostoru pod stromem zůstalo sítí nepokryto.
„To se nemůže stát, to mají přesně vypočítaný,“ odpověděla mi matka tehdy s naprostou samozřejmostí v hlase.

V následující vteřině dopadla opice na zem vedle sítě.

„Bohužel ne vždy se podaří gorilu do sítě chytit, pak dochází k okamžitému úmrtí zvířete,“ komentoval nezaujatě dokumentarista.

A tehdy se to stalo. Nepamatuji si, co v dokumentu zobrazovali dál, protože to mnou otřáslo a do konce pořadu jsem už jen přemítal, proč se takové věci dějí. Ne ta mrtvá opice, byl jsem zvyklý z kriminálek. Ale z toho, že lidé lžou. Ne tak, jako když vám řeknou, že se zdrželi v práci, přestože byli v obchodě koupit vám dárek. Lžou zcela bezcílně. Neznají odpověď, tak si ji sestaví z nějakých svých předpokladů a nezajímají se o to, zda jsou ty předpoklady správné. Na základě těchto domněnek poté jednají a ke všemu je předávají dál jako fakta. Neověřují si prakticky zhola nic, stačí jim jejich vlastní přesvědčení a dokonce jsou ochotni se s vámi o jejich pravdivosti přít.

Uvědomil jsem si, že se v této věci nemohu na nikoho spolehnout a všechna fakta o světě si budu muset zjistit sám. A tak dodnes nevěřím ničemu, co jsem si sám neověřil, protože lidé jsou schopni si myslet, že nákupem vajíček z podestýlky dělají dobrou věc, ačkoliv je to stejné, jako kdyby v koncentračním táboře nasadili lidem před vstupem do plynových komor slušivé kloboučky.

Byla to ale devadesátá léta. Sice jsme každý vlastnil kartičku do knihovny, ale bydleli jsme v malém městě a některé tituly byly velmi špatně dostupné. Knihovna se nacházela až v centru a otevřeno měli jen pět dní v týdnu od rána do odpoledne. Ve škole nás dokonce učili zastaralé informace o historii a fyzice. Dalo se proto lidem trochu odpustit, když si vytvářeli své vlastní odpovědi, protože hledat pravdu bylo obtížné. Ovšem dnes neznám ani jednoho člověka, který by neměl přístup k internetu a přesto vídám lidi, kteří nevědí, proč jim z cibule slzí oči a ve veřejnoprávní televizi ve zpravodajství slýchávám slova jako „arabské jaro“, ačkoliv tento termín ve východním světě vůbec neexistuje a třeba džihádu se rozlišují tradičně čtyři druhy, z nichž jedním je například charitativní činnost.

A tak děkuji matce, že mi takto lhala a já si díky tomu mohl uvědomit to, co jsem si uvědomil, a naučit se přemýšlet sám za sebe. A dále jí vzkazuji, že už s tím lhaním klidně může přestat, protože jsem to pochopil už dávno před lety, když mi bylo pět.


komentář

  1. Já si pamatuju dva nejzásadnější momenty, které vě mě nechali pocit, že je lepší nikdy nikomu nevěřit. Jednou u nás byla sestřenka, máma řekla, že máme jít spát a my šly. JENŽE, když si sestřenka myslela, že jsem usnula, tak vstala a šla si znovu povídat s mámou. Vstala jsem, nakráčela do obýváku a nevěřícně koukala na jejich promyšlenou zradu.. Bylo to strašné. Podruhé jsem dostala lekci, když jsem se sestry zeptala, jestli bude bolet, až mi budou vytahovat dráty z nohy.. řekla, že to bude nepříjemné.. málem jsem u toho zemřela.
    Od té doby jsem zjistila, že lidem se nedá věřit.
    A tak vím, proč se z cibule slzí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *