Ačkoliv jde o příhodu vcelku nedobrodružnou, měla zásadní vliv na celý můj budoucí život. A protože s mým přibývajícím věkem přibývá i lidí, co se podivují nad mým vnímáním, rozhodl jsem se odhalit, jak k tomu všemu vlastně došlo, že jsem teď takový Hikaru, jaký jsem, a ne nějaký docela jiný.
Jako malého si mě k sobě matka brala, když se dívala na televizi. Sledovala především kriminálky, Akta-X a horory, takže film To (podle knihy Stephena Kinga) jsem viděl poprvé ve svých pěti letech a dodnes cítím silné napětí, kdykoliv mám pustit vodovodní kohoutek nebo prohlížet nedigitální fotoalbum. Z kriminálek jsem pochopil, že lidé umírají. A nejen to - dokonce se zabíjejí i mezi sebou. Vše mi tehdy připadalo jako fakta, která nikdo nedovede změnit. Vždycky budou existovat zlí lidé, vraždící klauni a mimozemšťani.
Byla ale věc, se kterou jsem se smířit nedokázal. Mezi pořady, které matka sledovala, byla často časová prodleva, kterou vyplňovala pořady, které by mohly částečně zaujmout i mě. Většinou to byly dokumenty o strojích, cestování nebo zvířatech na ČT2.
V jednom z dokumentů skupina lidí očkovala volně žijící gorily a sbírala nějaké vzorky. Aby opice mohla být naočkována, museli ji ti lidé nejdřív dostat z koruny stromu. K tomu byli vybaveni narkotizačními puškami a velkými sítěmi, které natáhli pod stromem.
“Mami? A co když se ta opice do sítě netrefí?” zeptal jsem se sledujíc, kolik prostoru pod stromem zůstalo sítí nepokryto.
“To se nemůže stát, to mají přesně vypočítaný,” odpověděla mi matka tehdy s naprostou samozřejmostí v hlase.
V následující vteřině dopadla opice na zem vedle sítě.
“Bohužel ne vždy se podaří gorilu do sítě chytit, pak dochází k okamžitému úmrtí zvířete,” komentoval nezaujatě dokumentarista.
A tehdy se to stalo. Nepamatuji si, co v dokumentu zobrazovali dál, protože to mnou otřáslo a do konce pořadu jsem už jen přemítal, proč se takové věci dějí. Ne ta mrtvá opice, na smrt jsem byl zvyklý z kriminálek. Ale to, že lidé lžou. Ne tak, jako když vám řeknou, že se zdrželi v práci, přestože byli v obchodě koupit vám dárek. Lžou zcela bezcílně. Neznají odpověď, tak si ji sestaví z nějakých svých předpokladů a nezajímají se o to, zda jsou ty předpoklady správné. Na základě těchto domněnek poté jednají a ke všemu je předávají dál jako fakta. Neověřují si prakticky zhola nic, stačí jim jejich vlastní přesvědčení a dokonce jsou ochotni se s vámi o jejich pravdivosti přít.
Uvědomil jsem si, že se v této věci nemohu na nikoho spolehnout a všechna fakta o světě si budu muset zjistit sám. A tak dodnes nevěřím ničemu, co jsem si sám neověřil, protože lidé jsou schopni si myslet, že nákupem vajíček z podestýlky dělají dobrou věc, ačkoliv je to stejné, jako kdyby v koncentračním táboře nasadili lidem před vstupem do plynových komor slušivé kloboučky.
To byla ale devadesátá léta. Sice jsme každý vlastnil kartičku do knihovny, ale bydleli jsme v malém městě a některé tituly byly velmi špatně dostupné. Knihovna se nacházela až v centru a otevřeno měli jen pět dní v týdnu od rána do odpoledne. Ve škole nás dokonce učili zastaralé informace o historii a fyzice. Dalo se proto lidem trochu odpustit, když si vytvářeli své vlastní odpovědi, protože hledat pravdu bylo obtížné.
Ovšem dnes neznám ani jednoho člověka, který by neměl přístup k internetu. Přesto vídám lidi, kteří nevědí, proč jim z cibule slzí oči a ve veřejnoprávní televizi ve zpravodajství slýchávám slova jako “arabské jaro”, ačkoliv tento termín ve východním světě vůbec neexistuje a třeba džihádu se rozlišují tradičně čtyři druhy, z nichž jedním je například charitativní činnost. A tak děkuji matce, že mi takto lhala a já si díky tomu mohl uvědomit to, co jsem si uvědomil, a naučit se přemýšlet sám za sebe. A dále jí vzkazuji, že už s tím lhaním klidně může přestat, protože jsem to pochopil už dávno před lety, když mi bylo pět.