Nákup zbytečností obhájen

Již od raného dětství mám zvýšený předpoklad k tomu, že většina věcí, za které utratím peníze, bude naprosto zbytečná. Tato má tendence obklopovat se „blbostmi“ je ve mně zakořeněná tak hluboce, že i kdybych opravdu chtěl, a já nechci, jistě by se mi nepodařilo tuto vlastnost potlačit. Doma tak mám zarámovaný obrázek Ashe Ketchuma, jak hází pokébal, nerozbaleného vojáčka z edice Soldiers of Steel, se kterým si nemůžu hrát, protože je nerozbalený, hokejové kartičky, které už nikdo nesbírá, pogy, které nemám s kým hrát, figurínu na kreslení, podle které vůbec nekreslím a kterou jsem překreslil na Batmana, autíčko z Kinder vajíčka přilepené na spodní straně poličky vzhůru nohama, které občas spadne a někoho vyděsí, Františkem nenáviděného plyšového růžového delfína malých rozměrů, přes kterého nevidí na monitor, protože jsem ho zavěsil přímo před něj, dva Lippo dávkovače, i když jsem Lippo neviděl ani nepamatuji, mnoho knih z antikvariátu, které jsem si koupil jen proto, že každá z nich stála jen pět korun, a spoustu dalších obdobných věcí. Plus přeplněné krabice, které jsem pro praktičnost pojmenoval SectorBox (tato krabice je rozdělena do šesti částí, z nichž každá byla mnou označena písmenem a číslicí a k souřadnicím vypsaným na boku krabice poctivě zapisuji všechny umístěné předměty, abych je tak lépe dohledal), Velmi potřebné nepotřebné věci, DIY, Korespondence, In processing, Poklad a spousta MemoryBoxů označených roky, kdy jsem je plnil.

Nyní jsem zjistil, že nejsem narušený. A pokud ano, je to dědičné…

 

Převzato z facebookového profilu mé sestry:

 

Bratr: „Asi si začnu šetřit.“
Sestra: „A na co?“
Bratr: „Koupím si takový světlo na strop, co pak promítá hvězdy; multifunkční kreditní kartu, která není kreditní karta; teleskopický obušek a čtyři záložky do knihy.“
Sestra: „A nechceš si koupit něco inteligentního?“
Bratr: „Možná si koupím Newtonovu houpačku a matematické hodiny… Možná taky pozemek na Měsíci. A taky si koupím dvě kosmonautský zmrzliny, protože jednu pak pošlu Hikarimu. Taky mu možná koupím to světlo na strop, co promítá hvězdy…“
Sestra: „A proč chceš takový zbytečný blbiny?“
Bratr: „Zpestří mi to život. Jako tobě nálepky, co máš v pokoji, nebo někomu třeba drogy.“