rozhovor

Máme v práci nového kolegu. V rámci zlepšení vztahů na pracovišti jsem se rozhodl vyptat se ho na něco osobního…

Hikaru: “Z jaké jsi koleje?”
Kolega: “Dělal jsem Masarykovu univerzitu.”
Hikaru: “Co? Ptám se tě na tvou školu čar a kouzel.”

“To nic není,” přerušil mě doktor hned, co jsem začal větu o tom, že mě minulý víkend začalo silně bolet koleno.
“Musím uznat, že obdivuji vaši pohotovou reakci a určitě si sem někdy přijdu nechat vyložit karty,” pokýval jsem uznale. “Ale přece jen by mě zajímal proces té dedukce. Ještě jsem vám totiž vůbec nic neřekl ani neukázal…”

Ačkoliv jde o příhodu vcelku nedobrodružnou, měla zásadní vliv na celý můj budoucí život. A protože s mým přibývajícím věkem přibývá i lidí, co se podivují nad mým vnímáním, rozhodl jsem se odhalit, jak k tomu všemu vlastně došlo, že jsem teď takový Hikaru, jaký jsem, a ne nějaký docela jiný.

Místo: vedlejší kancelář ve firmě
Čas: 29. 5. 2017
Zápletka: Kolegové něco slaví, všichni jedí někým donesené chlebíčky.

Poté, co jsem s díky odmítl a následně byl nucen vysvětlit, že sundání šunky nepomůže, protože bych musel také sundat sýr, seškrábat pomazánku a nějakým způsobem vyseparovat E471 z té veky, to starší kolega zkoušel dál.

Předně je důležité zůstat sám sebou. Slovy textaře Arthura Freeda (Zpívání v dešti):

Don’t try to be different. Just be good. To be good is different enough.